S bolestí Vám oznamujeme, že naše řady opustila dlouholetá učitelka naší školy - paní Dagmar Froňková.
Moje působení na škole
Nastoupila jsem do podharťské školy v r. 1958. Založila jsem s dětmi recitační kroužek. Vystupovali jsme na různých schůzkách v Podharti, v patronátním závodě Tiba Vorlech a pro Svaz bojovníků za svobodu. Připojil se k nám pěvecký kroužek pí. uč. Havlové, později p. uč. Pospíšila. Na školních besídkách jsme hráli veselé scénky, z nichž jsme si mnohé vymýšleli, jak plynuly události ve škole. Naše školní besídky v tělocvičně U Slunce navštěvovali starší občané a při rozhovoru s nimi jsem poznala, co pro ně znamenal Cvrndorf. Objevila jsem na půdě školy zbytky divadelních kulis. Manžel pí. uč. Rudové nám je opravil a přemaloval. Školní divadlo bylo na světě. Cvrndorf měl pokračování. Jeviště ve staré tělocvičně bylo malé, a tak jsme s pomocí ochotných občanů budovali nové. Hráli jsme pohádky, první byla Medová královna. Za peněžité dárky jsme si koupili pro kroužek první magnetofon na škole. Při nácviku tanečků nám ochotně pomáhala pí. uč. D. Králová. Uspořádali jsme také Večer Boženy Němcové, dívky tančili též Jiřinkovou polku za hlavního doprovodu p. prof. Žídka. Ve druhé části večera vystoupilo Královédvorské kvarteto. V této době věnovalo mnoho dětí svůj volný čas škole. Přeji své bývalé škole hodně klidu v práci, hodně úspěchů, hodně snaživých žáků a obětavých učitelů, aby si svou prací získávali důvěru rodičů i spoluobčanů. Vždycky mě potěší, když se setkám s bývalými žáky a vidím, že se z nich stali dobří lidé.
D. Froňková
"Vzpomínky na Paní učitelku"
Přestože si troufám neřadit se ještě mezi opravdové pamětníky, dovolte mi, abych se s Vámi podělila o své vzpomínky na učitelku, která byla tou Paní s velkým P už v době, kdy se na škole ještě ozývalo oslovení soudružko. Když jsem po absolvování fakulty získala své první učitelské místo v Podharti, uvítala mě Dáša Froňková ve sborovně hned první den svým veselým: „Prosím tě, tykej mi,“ přestože jí v té době bylo již 62 let a vypomáhala coby důchodkyně. Okamžitě jsem poznala, že jsme naladěny na stejnou vlnovou délku. Pomohla mi překlenout pro mne v té době těžké období přechodu od studentky mezi dospělé, jejichž svět se mi tehdy zdál plný autority a malého smyslu pro humor. Stala se pro mne ideálem učitelky, s bystrým nadhledem, povoláním i přes svůj věk nepoznamenané, profesně dokonalé, nadšenkyní v oboru, se kterou je radost řešit jakýkoliv problém. Někteří lidé mají to štěstí, že dovedou na každou situaci pohlédnout z té lepší stránky. Dokážou se s přehledem vyrovnat se všemi překážkami, které jim život nastaví. Čas s nimi strávený je vždy podnětný a veskrze příjemný. A právě mezi ně paní Dáša Froňková patří. Lidé se potkávají, poznávají i míjejí, ale některá setkání jsou určitě osudová. Je-li tomu tak i v mém případě, pak mám to jedinečné štěstí být obohacena o přátelství s člověkem, který je zároveň mou celoživotní inspirací.
Mgr. Stanislava Vojtíšková
Píše se 4. 3. 2011 a já si pročítám svůj příspěvek do almanachu školy ke 100. výročí založení školy před sedmi lety. Ani po tolika letech bych na něm nic neměnila. Paní učitelka Froňková se pro své povolání narodila a troufám si tvrdit, že i bez všech technických vymožeností byla pro své žáky učitelkou s velkým U. Mne osobně nikdy neučila, přesto setkání s ní vnímám doslova jako osudové. Stala se mi vzorem, přítelkyní a rádkyní až do posledních dnů svého života. Kdyby celý svět na ni zapomněl, v mém srdci zanechala stopu nesmazatelnou.
Stanislava Vojtíšková